Beřkovice – VlastaK

  Červen 2019

Můj nástup do Beřkovic byl vyústěním mých dlouhotrvajících problémů s alkoholem.  Průběžně jsem nad ním vítězila nebo vítězil on nade mnou, ale jeho skóre se stále nezadržitelně zvyšovalo. Uvědomila jsem si, že pokud si nechci definitivně přestat vážit sama sebe a pokud nechci přijít o lásku a úctu mých nejbližších, musím udělat radikální krok. A ten jsem tedy nakonec v prosinci 2018 udělala.

V následujících kapitolách chci pro všechny z vás, které to zajímá a taky sama pro sebe, popsat a shrnout, co se za zdmi zařízení, kterému se říká protialkoholní či protidrogová léčebna, odehrává.

Bezprostředně po svém příchodu do léčebny jsem prošla fází poznávání, ve které mnoho pacientek odchází:

Kde jsem se to ocitla?

Opravdu budu muset každé ráno vstávat v 6 hodin a chodit spát ve 22.00 hodin přesně podle budíčku?

Budu muset pravidelně uklízet rajony a čekat pak na kontrolu od sester, jestli jsem někde nenechala nějaké smítko?

Budu muset chodit – na minutu včas – na všechny aktivity po celý den, včetně pravidelných denních jídel?  

Budu se muset naučit Denní řád léčebny a pak se jím po celou dobu bezpodmínečně řídit? Budu muset zapomenout na pár měsíců na to kým a čím jsem doma a stanu se pouze jednou z  pacientek, kde mají všechny stejná práva a stejné povinnosti?   

A hlavně  – budu muset popsat vysoké stohy papírů, kde budu rozpitvávat svou minulost i současnost, své vztahy, své pocity? A následně pak budu nahlas tyto své práce před všemi ostatními číst a poslouchat jejich připomínky a náměty, které situace a pocity mám ještě podrobněji rozebrat?  

Vydržela jsem to, a sama sebe si víc vážím. Vrátila jsem se zpátky domů vyrovnanější, klidnější, a  – nabytými zkušenostmi – mnohem moudřejší.

Zažila jsem tam také zajímavý stav, který jsem před tím neznala –  byla jsem jen a pouze sama se sebou. Celé dny jsem se zaobírala jen svými myšlenkami, svými pocity, tím, co právě dělám nebo co budu dělat za chvíli, co mě čeká zítra. S ostatními jsem normálně komunikovala, ale tím hlavním jsem byla já. Neřešila jsem a neovlivňovalo mě to, co chtějí nebo budou dělat ostatní, nemusela jsem se nikomu přizpůsobovat. To všechno pochopitelně v rámci pravidel Léčebného řádu, která jsem na celou dobu pobytu dobrovolně musela vzít za svá. Bylo to zajímavé poznání, uvidím, jestli a jak můj život v budoucnu ovlivní.

Úvod

Na úvod trochu „odborné“ teorie:

„Závislost“ je podle Mezinárodní klasifikace nemocí definovaná jako skupina znaků, kdy má užívání nějaké látky u daného jedince mnohem větší přednost před jiným jednáním.  Je charakterizovaná  těmito  základními znaky:

  • Silná touha nebo puzení užívat danou látku, tak silná, že ji člověk není schopen ovládnout
  • Potíže v sebeovládání při začátku a ukončení konzumace dané látky nebo v kontrole jejího množství 
  • Tělesné potíže při vysazení jejího užívání
  • Zvyšování tzv. „tolerance“ – k požadovanému dosažení účinku této látky je nutné užívat stále větší množství
  • Postupné zanedbávání ostatních zájmů ve prospěch užívání této látky
  • Pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků

Závislost je chronické recidivující onemocnění, na jehož vzniku se podílejí faktory biologické, psychické a sociální. Při léčbě závislosti je proto nutné působit pokud možno na všech úrovních, kde se projevují uvedené faktory. Současně je důležité akceptovat skutečnost, že se jedná o onemocnění chronické a že zvládnutí odvykacího stavu („abstinenčního syndromu“) je jen začátkem vlastní odvykací léčby. Dominantní roli v léčbě závislosti hraje psychoterapie.

Cílem léčby“ v oddělení závislostí je pro každého účastníka přiznat si plný rozsah problémů, které vznikly v důsledku jeho závislosti, zorientovat se v počátcích a příčinách vzniku a rozvoje závislosti, otevřeně hovořit o svých problémech a aktivně přistupovat k jejich řešení, přijímat zodpovědnost za svůj život, aktivně pracovat se svými pocity a „chutěmi“ na návykovou látku, na základě lepšího porozumění sobě samému hledat cesty ke smíření se se sebou, posílit důvěru v sebe a své vnitřní zdroje, obnovit ztracenou sebehodnotu a sebevědomí, vytvořit si jasné představy budoucího života a následných kroků, obnovit funkční sociální vazby ve svém okolí.

Ale teď už zpátky do Beřkovic:

Závislost je tedy odborníky klasifikována jako NEMOC. Pobyt na oddělení závislostí je proto považován za LÉČBU a jeho účastnice jsou brány jako PACIENTKY.

 Léčba na  oddělení závislostí je dobrovolná.  Přicházejí sem pacientky, kterým jejich závislost komplikuje nebo ničí jejich život a které s ní chtějí skoncovat.  Některé pacientky jsou tu ale proto, že řádné ukončení léčby mají jako stanovenou podmínku od zaměstnavatele pro možnost návratu do zaměstnání, nebo např. jako polehčující podmínku pro rozhodování soudu při svěřování dítěte do jejich péče.  Cíl všech je ale společný a jediný – zvítězit nad závislostí.

Věkové rozmezí pacientek je od 18 do 70 let, pocházejí ze všech sociálních skupin. Setkala jsem se tu se ženami, které bych ve svém běžném životě zřejmě nikdy nepotkala.

Janinka – vychodila pouze základní školu, ale její lidská moudrost vysoce převyšovala všeobecný průměr.  Její matka se musela starat o nemocnou matku a současně i o tchýni. Janinka i její sestra tedy musely jít hned po škole vydělávat.  Janinka se brzy se vdala a její muž mlátil ji i její 2 malé syny. Odešla od něj. Našla si přítele, byla šťastná, ale přítel onemocněl a 3 roky umíral. Po celou tu dobu jí trable života pomáhal překonávat alkohol.

Monika –  vysokoškolská profesorka v důchodovém věku. Alkohol ji provázel téměř po celý osobní i profesní život.  Pomáhal jí zvládat náročné povolání, pomáhal jí zvládnout předčasnou smrt manžela.  Postupně jí ale přestal pomáhat a začal jí škodit. Před rodinou i před svými studenty se objevovala stále častěji přiopilá. Rozhodla se to řešit.

Simona – zdravotní sestra, která milovala své povolání.  Jen byla ve svých 40 letech stále sama – bez manžela, bez dětí. Svůj život dělila na pobyt v práci a pobyt v restauracích, kde při popíjení s partou kamarádů zapomínala na to, že ji čeká doma prázdný byt. Měla za sebou pár nevydařených známostí – v hospodách se dobře povídá, ale spolehlivého partnera pro život tu člověk nejspíš nepotká.

Libuška – celý život dělila mezi rodinu a zaměstnání. A najednou přišel důchod a ona zůstala v domku sama s manželem a s pejskem. Nebylo co dělat. Postupně přišla na chuť alkoholu – příjemně tlumil, pomáhal přežít dlouhé dny. Až jí jednou děti řekly, že už za ní nebudou jezdit, protože je stále opilá….

Veronika – maminka na mateřské dovolené, její příběh se tu několikrát hrozivě opakoval. V práci byla úspěšná, vše se jí í dařilo. Doma s miminkem to ale najednou bylo jiné, chtěla všechno dělat co nejlépe, ale miminko občas plakalo a ona nevěděla proč, v domácnosti nikdy nebylo vše hotovo podle jejích představ.  A alkohol ji večer příjemně utlumil, a pak začala pít i přes den, měla najednou pocit, že vše lépe stíhá a přestávalo jí vadit, že snad něco není tak jak by ideálně mělo být.  Jenomže manžel i rodina si její stále častější přiopilosti všimli a chtěli to řešit…

Potkala jsem tu mladé ženy, spíše ještě dívky, které od puberty braly drogy, porodily děti –  o ty dnes v lepším případě pečují jejich rodiče nebo jsou v ústavech…………  Přišly sem rozhodnuté se svým prokletím skoncovat a dát svým dětem lepší život, než měly ony samy.

Pavilon závislostí pro ženy se nachází v areálu psychiatrické nemocnice v Horních Beřkovicích. Celý areál sestává z mnoha různých samostatných pavilonů umístěných ve veliké zahradě. V  pavilonu závislostí jsou umístěny pacientky se závislostí na alkoholu – cca 70%, na drogách – 30%, mizivá část se závislostí na automatech. V budově  pavilonu je trvale ubytováno okolo 20 pacientek a je zde trvale směna 2 sestřiček. Během všedních dnů sem pravidelně dochází psychoterapeutka a další sestry terapeutky- tzv. Terapeutický tým. Jednoutýdně přichází primář a vrchní sestra celého oddělení psychiatrie.

 Pavilon je umístěný v samostatné budově, kde je v prvním patře několik dvou až čtyřlůžkových pokojů, společné koupelny a záchody. V přízemí je klubovna, jídelna, odpočinková místnost s křesílky, tzv. kavárna, a místnosti pro sestry.

Celý léčebný pobyt je rozdělený do jednotlivých fází, kterými každá pacientka průběžně prochází. K přechodu do každé další vyšší fáze musí vždy nejprve splnit stanovené podmínky.  Po dokončení poslední fáze je její léčba považována za řádně ukončenou a pacientka odchází.  Celková doba léčby se pohybuje v rozmezí 4 až 7 měsíců.  Pacientky sem tedy průběžně přicházejí a odcházejí.  Poměrně vysoké procento  pacientek  – cca 60-70% – odchází ještě před řádným dokončením léčby na revers.  V naprosté většině je to proto, že jim nevyhovuje nebo prostě nezvládají nebo nechtějí zvládat léčebný režim. Pacientky mohou být z léčby i předčasně  vyloučeny – především proto, že nedodrží abstinenci, nebo jinak zásadně poruší Léčebný řád.

Pacientky zde žijí v takzvané Terapeutické komunitě, principy jejího fungování přiblížím v následujících kapitolách.

 

 

 

Denní rozvrh

Chod a program každého dne je od rána do večera určován předem daným pravidelným týdenním rozvrhem. 

Ve všední dny se pacientky zúčastňují jednotlivých léčebných aktivit, buď přímo v pavilonu závislostí nebo v ostatních pavilonech nemocnice nebo venku v zahradě nemocnice.  Aktivity trvají vždy okolo hodiny, podle jejich charakteru. Pacientky se jich zúčastňují podle předem daných rozpisů.  Mezi aktivitami mají zhruba 10 až 15 minutové volno, které využívají ke krátkému odpočinku ale hlavně k přesunu na další aktivitu.

Kromě pravidelných aktivit uklízejí pacientky každý den ráno a večer celý pavilon. Ten je rozdělen do tzv. rajonů, které tvoří jednotlivé pokoje a společné prostory. Každá z pacientek má jeden z rajonů přidělený a provádí samostatně jeho úklid. Střídání rajonů probíhá po týdnu.

Rozvrh všedního dne:

6:00Budíček
6:15Rozcvička
6:45Úklid rajonů
7:15Snídaně
8:00Pořádková kontrola
8:20Program podle týdenního rozvrhu  – aktivity
11:30Oběd
12:30Program podle týdenního rozvrhu – aktivity
15:00Svačina
15:30Osobní volno
16:45Odpolední cvičení
17:30Večeře
18:00Úklid rajonů
19:00Pořádková kontrola
19.45Program podle týdenního rozvrhu – aktivity
20:30Osobní volno
22:00Večerka

 V sobotu dopoledne pacientky uklízejí důkladně celý pavilon  – probíhá takzvaný generální úklid. Odpoledne jdou pak všechny společně za doprovodu sester na dvouhodinovou procházku do okolí nemocnice.

neděli dopoledne a odpoledne mají pacientky osobní volno, to tráví na pavilonu anebo mohou jít na procházku v areálu nemocnice anebo mimo areál – podle toho, ve které léčebné fázi se právě nacházejí. V této době za nimi mohou také přicházet návštěvy.

Účast na aktivitách a činnostech podle týdenního rozvrhu je podle Léčebného řádu pro všechny pacientky povinná, nechodí na ně pouze pacientky, které jsou z důvodu nemoci – po rozhodnutí lékaře – upoutány po určitou dobu na lůžko.

Pravidelné aktivity

Jednotlivých aktivit se účastní většinou všechny pacientky společně, někdy jsou  rozdělené do menších skupin, některé vybrané aktivity jsou pak určeny pouze pro pacientky ve vyšších fázích léčby.

Ranní komunita

Každý všední den začíná setkáním všech pacientek a všech přítomných členů Terapeutického týmu –  Ranní komunita.  Řeší se tu každodenní záležitosti, plánuje se a probírá denní rozvrh. Každá z pacientek před všemi ostatními hodnotí uplynulý den, své zážitky, pocity, otevírají se zde a řeší případné neshody mezi jednotlivými pacientkami.  

Na ranní komunitě sedíme vedle sebe na židlích v půlkruhu v zasedacím pořádku, tak, jak jsme do komunity přišly. S každým novým „příjmem“ se posouváme „o židli dál“ k našemu vytčenému cíli- zdárnému ukončení léčby. Ty „nové“ na jednom konci naslouchají těm zkušenějším na straně druhé, těm, které se už naučily své pocity formulovat a nahlas je vyjadřovat.

Obhajoby postupů do vyšších fází

Jsou to pravidelná setkání všech pacientek a členů Terapeutického týmu, kde jednotlivé pacientky čtou – obhajují –  své postupové práce do vyšších fází léčby. Rozsah každé práce je daný od 5 do 10 minut mluveného slova, což představuje 6 až 8 ručně popsaných stránek A4. Předepsaný rozsah je nutné dodržet – cílem totiž je aby, se pacientky k tématu nevyjádřily ani příliš stručně ani příliš rozsáhle – prostě „tak akorát“ Požadovaný obsah prací pro jednotlivé fáze rozeberu v dalších kapitolách. Po přečtení práce každá z ostatních pacientek k jejímu obsahu vyjadřuje  své připomínky. Členové Terapeutického týmu pak rozhodují, zda práce obsahuje všechny předepsané požadavky a případně doporučují pacientce témata, která je nutné ještě znovu popsat, doplnit.

Obhajoby jsou velice častým tématem našich diskusí ve volných chvílích. Většina z nás se tu možná vůbec poprvé v životě pokouší formulovat své myšlenky, své pocity, srovnáváme si je v hlavě tím, že je musíme zachytit na papír. Uvědomujeme si jednotlivé souvislosti. Často si při tom „saháme do šuplíků“, které bychom nejraději vůbec neotvíraly, musíme se znovu vracet k událostem, k zážitkům, na které bychom chtěly zapomenout. Tady o tom mezi sebou otevřeně komunikujeme, ty „výřečnější“ pomáhají těm „méně výřečným“ se správnými formulacemi. Nemáme před sebou žádný ostych, nepotřebujeme se dělat „lepšími“než ve skutečnosti jsme. Jsme na jedné lodi a máme všechny stejný cíl.

Je obdivuhodné, jak dokážou terapeutky, kterým už „prošly rukama“ zástupy našich předchůdkyň, z našeho povídání neomylně „vytáhnout“ události a pocity, které nás nejvíce trápí, nebo je samy nemáme dostatečně pojmenované a vyřešené a požadují po nás jejich další a další rozbory. A my se kvůli tomu hněváme a nechce se nám do toho….

Skupinová psychoterapie

V menších skupinách zhruba po 10 probírají pacientky společně s psychoterapeutkou vybrané téma, které většinou navrhne některá z pacientek, ostatní se k němu vyjadřují. Jedná se především o témata související s rodinným životem, o vztahy s rodiči nebo s partnery, ale i o ostatní mezilidské vztahy. Většina pacientek má v těchto oblastech mnoho nevyřešených otázek, a společné diskuse a názory nezúčastněných pomáhají občas nalézat alespoň částečná řešení.

Tady vyskakují ti největší kostlivci – rodiče, kteří nás dostatečně nemilovali takové, jaké jsme, nezdravé partnerské vztahy ve kterých jsme potlačovaly samy sebe.  Zjišťujeme, že ostatní pacientky často prožívají něco podobného jako my a společná debata a pohledy z jiného úhlu nám všem nesmírně pomáhají.

Pracovní terapie

Pacientky podle ročního období pomáhají za dozoru terapeutky zvelebovat zahradní prostory v areálu nemocnice – shrabují listí, plejou a okopávají záhonky, zametají chodníky, pomáhají při úklidu sněhu.

Často se nám nechce ven do zimy nebo do větru, ale nakonec si při úklidu sněhu užíváme legraci při stavění sněhuláků, některé z nás drží poprvé v životě v ruce hrábě, poprvé vytrhávají plevel mezi květinami. Vracíme se hladové na oběd nebo na večeři.

Arteterapie

Arteterapie využívá výtvarné techniky jako je malba, kresba, práce s kolážemi.  Cílem arteterapie není primárně samotné vytvořené dílo, ale proces jeho aktivního tvoření a následné interpretace. Pacientky se prostřednictvím malování a kreslení pokoušejí vyjadřovat své pocity a problémy.  Tento pohled na jejich osobní situaci jim může často vyjevit množství nevyslovených informací, o kterých doposud nevěděly, a může jim pomoci nacházet možné cesty k řešení jejich problémů.

Po nesmírně dlouhé době, snad od školních let, držím v ruce pastelky, štětec na vodovky. Malování mě nikdy moc nebavilo a v posledních mnoha letech mi na ně opravdu nezbýval čas. Paní terapeutka nás občas docela překvapí, když na nás vytáhne postřehy, které na nás sednou, přestože jsme o nich nikomu nikdy neřekly.

Pracovní dílny

Pacientky mají možnost vyrobit si něco vlastníma rukama, něco pro radost sobě i druhým. Mohou navštěvovat keramickou dílnu, kde se naučí pracovat s keramickou hmotou a vyrobit si něco podle vlastní volby. Dále mohou navštěvovat další rukodělné dílny, kde mají možnost si s pomocí terapeutek ušít výrobky jako polštářky nebo jednoduché hračky, uplést košíky z proutí nebo navlékat korálky.

Naše nejoblíbenější aktivita, litujeme, že je jen jednou za týden, ale o to víc se na ni těšíme. Často nevíme kam jít dřív – půjdeme navlékat náramky, uděláme si vlastní náušnice, nebo budeme šít polštářek?   Do pletení košíku nebo vymodelování hrnečku bych se doma nikdy sama nepustila. Zažíváme příjemný a pro mnohé z nás neznámý pocit z toho, že dokážeme vytvořit něco pěkného vlastníma rukama a těšíme se z toho. Domů pak posíláme a vozíme vlastnoručně vyrobené dárky.

Vycházky

Jednou za 2 týdny chodí pacientky v menších skupinách za doprovodu sestry na vycházku mimo areál nemocnice do blízkého obchodu, kde si mohou nakoupit potraviny nebo jiné věci denní potřeby.

Kromě toho mohou pacientky ve vyšších fázích léčby v osobním volnu chodit samy na vycházky po areálu nebo mimo areál nemocnice.

Pravidelné nákupy většině z nás chybí. Proto si je jednou za 2 týdny opravdu užíváme, píšeme si seznamy několik dní dopředu a v místní samoobsluze projdeme všechny regály. Uvědomuji si, bez kolika „zbytečností“ se člověk dokáže najednou v životě obejít, ale zase je příjemné si je jednou za čas dopřát – čokoládu, bonbony, sušenky…časopisy, i když na jejich čtení nám při našem nabitém programu moc řasu nezbývá.

Rozcvičky

Ráno a odpoledne absolvují pacientky 20minutové cvičení, tzv. rozcvičku, tu vede vždy jedna z pacientek – sportovní referent.

Ranní rozcvička mě vždycky spolehlivě probudí – krátké rozcvičení po ránu by se mohlo stát jedním z „rituálů“, který bych si chtěla z Beřkovic odnést, uvidíme…. Odpolední cvičení je intenzivnější, podle toho, jak je na nás „sporťák“ přísný, ale je určitě příjemné a užitečné po celodenních aktivitách, při kterých většinou sedíme.

Relaxace

Pacientky absolvují společně  3x týdně půlhodinovou relaxaci za doprovodu relaxačního textu a hudby. Relaxaci vždy vede jedna z pacientek.

Relaxaci si užíváme, při jejím vedení se střídáme – máme připravené relaxační povídání, pouštíme k němu příjemnou hudbu, postupně se učíme vypínat a daří se nám to.

Odborné přednášky

V areálu nemocnice stojí opravený původní kostel a nemocnice v něm organizuje různé kulturní akce a také pravidelné týdenní přednášky a semináře pro všechny pacienty nemocnice.  Různí odborníci a jiní zajímaví lidé tu probírají témata spojená se závislostmi ale i s psychologickou nebo jinou společenskou tématikou.

Programy pořádané nemocnicí byly pro mě velmi příjemným překvapením. Jejich rozsah a zaměření b yly  rozsáhlé jako je život sám a jejich shrnutí by vydala na samostatný sborník.

Rozjímání na téma Vánoce bylo zaměřené na téma Odpuštění – téma, na kterém si každý z nás určitě našel to své k hlubšímu zamyšlení.

Přednáška zaměřená na Sny – pochopila jsem, jak sny vznikají, a upokojila jsem se zjištěním, že obsah mých snů je docela běžný a  že je zažívá i spousta jiných lidí.

Povídání o Irsku – o zemi, která pro většinu z nás není ničím příliš zajímavá – dvojice manželů se tam vydala studovat irské lidové písničky  spolu s tím poznávali i zdejší krajinu a lidi. A dokázali o tom velice poutavě vyprávět.

Koncert mladé 12 leté zpěvačky s nádherným hlasem i rozsahem – dokázala zazpívat téměř všechno od lidových písniček přes pop až po klasiku, snad ji v dalším životě nesemele „showbusiness“ jako spoustu jejích předchůdkyň….

Přednášky pacientek

 Pacientky ve vyšších fázích připravují a organizují pro ostatní pacientky přednášky na různá témata ať už spojená přímo se závislostmi nebo z oblastí jejich profesního života nebo jejich zájmů.

U přednášek na témata jako je Chorobná citová závislost, Asertivita, se pokaždé rozvinula široká diskuse.

Absolvovaly jsme i přednášku na téma Líčení i s praktickou ukázkou – tady nám pochopitelně vymezený čas ani nestačil.

Já jsem si nakonec připravila povídání o platebních kartách – je docela náročné shrnout do 30 minut oblast, ve které jsem přes 20 let pracovala – ale podle počtu otázek ze strany ostatních se mi snad povedlo zaujmout.

Primářské vizity

Jednou týdně přichází do pavilonu primář psychiatrického oddělení. Pacientky se s ním a s celým Terapeutickým týmem postupně jednotlivě setkávají, hodnotí uplynulý týden a vznášejí své případné připomínky a požadavky k léčbě.

Programy následné péče

 Pacientky ve vyšších fázích léčby se zúčastňují programů takzvané následné péče. Jedná se o přednášky nebo semináře zaměřené na pomoc při začlenění pacientek do normálního života po ukončení léčby jako např. hledání zaměstnání, řešení zadlužení, trávení volného času, partnerské vztahy.

Některé z nás mají to štěstí, že se mohou po skončení léčby vrátit do svého prostředí, mezi své blízké, kteří je očekávají a kteří se na ně těší.

Mnoho z pacientek ale tohle štěstí nemá a léčba pro ně zároveň znamená začátek nového lepšího života. Chtějí začít znovu, jinde, najít si práci, bydlení, nové přátele. Programy následné péče toto hledání významně usnadňují, pomáhají lépe se zorientovat v úskalích, která nový život může přinést. Účastníme se programů týkajících se postupů při hledání nového zaměstnání – učíme se sepsat životopisu, připravit se přijímací pohovor do nového zaměstnání. Dovídáme se jak řešit naše dluhy…Je nám nabízena i možnost dočasného řešení bydlení po úspěšném skončení léčby. Smutnou skutečností totiž bohužel je, že se sem do léčebny některé pacientky vrací znovu, že svůj pokus o nový začátek nezvládnou. Velká většina ale svůj boj postupně vyhrává…

V případě, že se některá z výše uvedených aktivit nemůže konat, například z důvodu absence terapeuta, nebo z důvodu špatného počasí, mají pacientky v určené době takzvaný náhradní program, kterého se všechny společně zúčastní. Vede jej kulturní referent, hrají se většinou společenské nebo naučné hry.

Fáze léčby

Přípravná fáze

Tato fáze trvá přibližně po dobu 7 dnů od příchodu pacientky. V jejím průběhu – v čase, kdy se ostatní pacientky účastní pravidelných aktivit – sedí pacientka po celý den sama v „kavárně“, seznamuje se Léčebným řádem a sepisuje ručně svůj Životopis v rozsahu nejméně 4 stran A4.

Po dokončení Životopisu jej pacientka odevzdá Terapeutickému týmu a požádá o vstup do Komunity.  Tím zároveň postupuje do tzv. Nulté fáze léčby.

Životopis jsem už párkrát za svůj život psala. Týkal se ale vždy hlavně mé práce. Mé zážitky a pocity z dětství a z dospívání jsem nikomu nesdělovala, natož abych je popisovala s tím, že je bude číst ještě spousta dalších lidí.

 Naprostá většina z nás si poprvé za svůj život v paměti prochází tím, co dosud prožila a pokouší se vše strukturovaně zachytit. Některé z nás mají nejdříve obavy, že na 4 stránky nebudeme mít co napsat. Když se ale do úvah a psaní ponoříme, často nám ani 4 stránky nestačí.

Nultá fáze

Toto období pobytu pacientky v léčebně trvá přibližně 4 týdny. Pacientka je již „právoplatným“ členem Komunity a účastní se spolu s ostatními aktivit podle denního rozvrhu. 

Připravuje se na vstup do 1. Fáze. Podmínkou k postupu je složení zkoušky ze znalosti Léčebného řádu – na společném setkání celé komunity si pacientka vylosuje 2 otázky a musí je správně zodpovědět. 

Dále musí písemně vypracovat „obhajobu postupu do 1. Fáze“ – tzv. Pocitový životopis. V životopise se musí soustředit především na vyjádření svých pocitů v jednotlivých etapách svého života a zaměří se na vývoj své závislosti. Životopis pak přečte před celou komunitou a Terapeutickým týmem a vyslechne si připomínky a doporučení na jeho případné doplnění od jednotlivých pacientek a od Terapeutického týmu.  Vyslechnuté připomínky a náměty do životopisu zapracuje a na dalších setkáních komunity zpravidla vždy po týdnu ho znovu čte. Po jeho úspěšném obhájení – schválení  Terapeutickým týmem – postupuje do 1. fáze.

Před zkouškou ze znalostí Léčebného řádu si vzpomenu na dobu svých studií, učím se a opakuji si vše stále znovu dokola a zjišťuji, že mi za tu dobu mozek nějak zlenivěl. Se svou spolubydlící se pak vzájemně zkoušíme a večer před zkouškou usínám s pocitem, že jsem připravená.

Pocitový životopis je dalším velkým oříškem – není příliš složité určitou situaci zmínit a popsat –mnohem  složitější je ale vyjádřit pocity, které při tom člověk zažíval, jak se při tom cítil.

A rozebírání pocitů je to hlavní a společné co nás provází po celou dobu léčby, v každé z dalších prací do vyšších fází léčby si musíme vždy stále znovu a znovu naše pocity vybavovat, připomínat si je a popisovat …

1. fáze

V této fázi je pacientka zhruba dalších 5 týdnů.  Účastní se pravidelných denních aktivit, může se již stát členem samosprávy komunity. Má možnost odejet – po schválení Terapeutickým týmem – na víkendovou propustku domů (na tuto propustku může pak jet vždy po 3 týdnech). 

Dále se připravuje na postup do další fáze. První z podmínek pro postup je úspěšné absolvování asi půlhodinového Pohovoru u psychoterapeuta. Při něm pacientka samostatně přednese psychoterapeutovi shrnutí dosavadního průběhu své léčby, pocity, adaptaci na režim a vztahy s pacientkami v komunitě, navrhne svá témata v léčbě, o kterých by chtěla hovořit na skupinových psychoterapiích. Dále sdělí své představy o životě po ukončení léčby, o tom jak plánuje své doléčování, jaké kroky podnikne pro splnění svých cílů. Psychoterapeutka posoudí, zda má pacientka v uvedených tématech jasno, a rozhodne, zda je tato podmínka pro postup splněna.

Další podmínkou pro postup je vypracování písemné práce – Obhajoby do 2. fáze a její úspěšné obhájení před komunitou. Obsahem této práce je především rozbor počátku a příčin vzniku pacientčiny závislosti, spojitost s jejími kritickými životními obdobími.  Dále je pak podstatné nalezení a pojmenování hlavních spouštěčů pro braní návykové látky v minulosti i v současnosti. Po úspěšném obhájení postupuje pacientka do 2. fáze.

2. fáze

Po dobu asi 5 týdnů v průběhu této fáze se pacientka účastní kromě společných aktivit i přednášek z programu následné péče

V této fázi již může chodit ve svém osobním volnu sama na vycházky v areálu nemocnice.

Připravuje se na postup do poslední  – 3. fáze léčby.  Nejprve absolvuje spolu s vybraným rodinným příslušníkem nebo jiným blízkým člověkem a s psychoterapeutem takzvanou Rodinnou terapii. Jejím obsahem a cílem je to, aby rodinný účastník alespoň v základech pochopil zákonitosti a úskalí návykových nemocí a problémů, které jsou s nimi spojené. Aby se seznámil s tím, co závislá pacientka prožívá a mohl jí co nejúčinněji v boji se závislostí v budoucnu pomáhat.

Další podmínkou pro postup je vypracování a obhájení postupové práce – Obhajoby do 3. fáze. V ní pacientka shrnuje všechny podstatné poznatky o své závislosti, shrnuje celý průběh léčby, své pocity a nové poznatky, které si uvědomila v průběhu léčení. Popisuje v ní svůj výhled do budoucnosti, svou motivaci k abstinenci a plány na uspořádání do budoucího života. Po úspěšném obhájení postupuje do poslední fáze.

3. – poslední fáze

V tomto období – v trvání asi 4 týdnů po úspěšném postupu – se pacientka cíleně připravuje na život po ukončení léčby.  Hledá si bydlení, zaměstnání. Má při tom podporu ze strany Terapeutického týmu například ve formě konzultací se sociálním pracovníkem, jsou jí umožněny výjezdy mimo areál léčebny za účelem zařizování jejích osobních záležitostí.

Velice významnou součástí boje se závislostí je doléčování. Pacientkám je po celou dobu léčby zdůrazňováno, že po návratu zpět do jejich prostředí je nutné absolvovat doléčování, především ve formě pravidelného individuálního nebo skupinového psychologického poradenství. Část pacientek podstupuje totiž bohužel léčbu opakovaně, někdy až několikrát za sebou, protože život mimo komunitu bez návykové látky nezvládá.

Terapeutická komunita

Pacientky žijí v léčebně ve formě  takzvané Terapeutické komunity.  Hlavním principem života v Terapeutické komunitě je to, aby se pacientky dle možností co nejvíce aktivně podílely na jejím každodenním chodu a fungování, velmi důležité je posilování jejich pocitu spoluzodpovědnosti za sebe i za ostatní. Každé z nově příchozích pacientek je přidělen takzvaný garant, kterým je některá z pacientek ve vyšší fázi. Tento garant seznamuje novou pacientku s chodem komunity, upozorňuje ji na možná úskalí a problémy, se kterými se může v počátku ale i v průběhu léčby setkat.  Pomáhá jí v tom, aby se co nejdříve zapojila do komunity.

Po příchodu jsme všechny vyjukané, nesměle se rozkoukáváme a většina z nás má obavy, jak to všechno zvládne. Dokonce i ty, ze kterých se později vyklubou více či méně sebevědomé osobnosti, jsou na začátku zakřiknuté. Naštěstí tu ale panuje duch vzájemné pospolitosti, ty starší si velice dobře pamatují na to, jak se zpočátku cítily ony, a pomáhají i s každodenními maličkostmi.

Po celou dobu léčby pacientky zapisují každý den své zážitky a pocity do sešitu – Deníku – v rozsahu alespoň 8 řádek stránky A4. Ten pravidelně večer do večerky odevzdávají ke kontrole Terapeutickému týmu. Cílem těchto zápisů je to, aby se pacientky zamýšlely nad uplynulým dnem, nad tím, co jim přinesl, co si uvědomily nebo pochopily při jednotlivých aktivitách.

 Chod komunity je vedený samosprávou, kterou tvoří jednotlivé pacientky.  Ve funkcích v samosprávě se pacientky střídají vždy po týdnu, takže každá z nich v průběhu léčby vykonává nejméně jednou každou z těchto funkcí. Samosprávu tvoří předseda, místopředseda, správce obhajob, kulturní referent, sportovní referent a budíčkář.

Předsedkyně komunity ve spolupráci s Terapeutickým týmem zajišťuje každodenní chod celé komunity a odpovídá za něj.  Koordinuje plán dne, jednotlivé aktivity a rozepisuje účast pacientek na každé z nich.  Navrhuje složení samosprávy a plánuje a rozepisuje jednotlivé rajony na následující týden. Řídí a vede ve spolupráci s Terapeutickým týmem program Ranní komunity.  Je prakticky „hlavou“ komunity a ostatní pacientky se řídí jejími pokyny a rozhodnutími.

Bezprostředně po příchodu si při sledování předsedkyně při její výkonu říkám, že tohle opravdu „nedám“. Zapamatovat si tolik věcí, které je potřebné v průběhu každého dne udělat, zařídit, naplánovat….

Po 3 měsících pobytu si pak výkon své funkce doslova „užívám“. Zjišťuji, že když se na každou činnost pečlivě soustředím, promyslím si ji, naplánuji, dá se vše v pohodě zvládnout.  A večer uléhám klidná a bez obav z dalšího dne. Některé z nás v sobě objeví schopnosti, o kterých dosud nevěděly. Některé se při tom trochu trápí. Ale zvládne to každá.

Funkci předsedkyně předchází výkon funkce Místopředsedkyně. Ta pomáhá předsedkyni při každodenních činnostech a připravuje se a zaučuje pro výkon funkce předsedkyně.

Každá pacientka si během léčby sama připravuje a plánuje průběžné plnění jednotlivých bodů pro postupy do vyšších fází.  Úkolem a povinností Správkyně obhajob je evidence a koordinacetěchto postupů za celou komunitu. Pomáhá pacientkám při jejich plánování a domlouvá s nimi konkrétní termíny plnění jednotlivých kroků, jako jsou povinné pohovory s psychoterapeutem nebo veřejné čtení jejich postupových prací a dodatků k nim.

Kulturní referent zajišťuje náhradní programy v případech, kdy se nemůže konat pravidelná aktivita.  Domlouvá spolu s ostatními konkrétní náplň a program vede a koordinuje.

Sportovní referent zajišťuje – připravuje a vede – pravidelné rozcvičky. Ranní rozcvičky probíhají – kromě extrémně špatného počasí – venku před pavilonem, odpolední rozcvičky se konají v klubovně.

 Budíčkář obchází každé ráno v době budíčku všechny pokoje a budí ostatní.

Členové samosprávy se kromě činností spojených s jejich funkcí normálně účastní všech aktivit v rámci denního rozvrhu.

Pravidla života v léčebně jsou stanovena a podrobně popsána v Léčebném řádu. Těmito pravidly se musí pacientky po celou dobu léčby řídit.

Hlavním a prvotním pravidlem je důsledné dodržování abstinence po celou dobu pobytu, při každém návratu z vycházky je pacientka kontrolována. Porušení tohoto pravidla znamená okamžité vyloučení pacientky z léčby.

Mobilní telefony mají pacientky po celý den vypnuté, zapínat je a telefonovat mohou pouze v době osobního volna.

Při nedodržení některého pravidel z Léčebného řádu je pacientce udělen na základě posouzení Terapeutického týmu Přestupek a k jeho nápravě musí pacientka vykonat jednu z vybraných činností – Náhradu přestupku.

Příklady přestupků:

  • Pozdní příchod na aktivitu
  • Nevhodné chování – vůči ostatním pacientkám, většinou agrese, nadávky
  • Špatné plnění úkolů vyplývajících z funkce v samosprávě
  • Špatně provedený úklid
  • Zapnutý telefon mimo povolenou dobu
  • Neodevzdaný deník

Náhrady přestupků

  • Kulturní program pro ostatní pavilony – zpěv, scénka
  • Mimořádný úklid v pavilonu
  • Vedení relaxace pro pacientky
  • Přednáška pro ostatní pacientky na vybrané téma
  • Výzdoba pavilonu a jeho okolí – nástěnky, truhlíky na oknech.

Přestupky se táhnou jako had celým naším pobytem.

Visí nad námi při každé kontrole úklidu – celý pavilon je sice díky našim pravidelným úklidům vymydlený jako klícka, ale stačí zapomenutý hadr, několik smítek na jinak do čista vytřené podlaze, drobky na podlaze v jídelně, neuklizené nedopalky od cigaret na dvorku.

Přestupky se nevyhnou v průběhu pobytu žádné z nás. Některé je sbírají, hlavně z počátku, jeden za druhým, jiné si dávají pozor, ale chybku udělá dříve či později každá. Většině z nás se daří se z nich poučit, některé věci už prostě neděláme a na jiné si zase dáváme větší pozor.

Jeden kuriózní přestupek  za –„zapomenutí pacientky na pavilonu“   – při konání aktivity mimo pavilon závislostí má totiž celou skupinu pacientek na starosti vždy jedna z nich. Ta zodpovídá za jejich kontrolu při odchodu a při návratu zpět. A jednou si nás naše vedoucí špatně spočítala a odešlo nás o jednu méně.  Pacientka, která chodila všude poslední, zůstala v klidu sedět na „kavárně“ a čekala, až si pro ni někdo přijde… a my jsme si všimly, že nám chybí, až teprve po delší době.  Přestupek tenkrát dostaly obě – „zapomenutá“ i ta co na ní zapomněla.

Nakonec

Pobyt v Beřkovicích byl pro mě velice intenzivní a přínosný a budu z něj určitě neustále čerpat ve svém dalším životě.  Ze všeho nejdůležitější bylo pro mě poznání, že ve svém trápení, ve své závislosti nejsem zdaleka sama., že okolo mě chodí lidé, kteří mají někdy stejné a často i horší osudy.  Pochopila jsem spoustu souvislostí a zákonitostí. Uvědomila jsem si, že jsou situace, kdy je nutné si říci o pomoc a že to není projevem slabosti a osobního selhání.

Setkala jsem se s mnoha osudy, ze kterých mi často běhal mráz po zádech.

Znovu jsem si uvědomila, jak je nesmírně důležité prostředí, do kterého se člověk narodil a ve kterém prožil začátek svého života.

Jaké nenapravitelné škody na každém zanechává nedostatek lásky a pochopení v dětství a v dospívání. 

A jak je důležité si vážit dobroty a lásky, kterou dostáváme a sami ji rozdávat. Jsem vděčná tomu, že mám okolo sebe lidi, kteří mě mají rádi a kteří si mě váží a udělám vše pro to, abych je nezklamala.

2 komentáře: „Beřkovice – VlastaK

  • 11 června, 2021 (6:19 pm)
    Trvalý odkaz

    Toto by som dal ako povinné čítanie. Samozrejme že je to na každom z nás či si to prečíta. Vrele to doporučujem. Veľmi dobré napísané.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *